Junák Hlinsko - aktuální informace o činnosti našeho skautského střediska najdete na webu hlinsko.skauting.cz



Shrnutí naší činnosti


  • Máme party kluků od 11 do 15 let, které se schází jednou týdně.
  • Rádi sportujeme, podnikáme výpravy za poznáním a každý rok se těšíme na letní tábor. Na táboře bydlíme ve stanech, zdoláváme lanové překážky, střílíme z luku, hrajeme lakros a zažijeme nejedno dobrodružství.
  • Již od roku 2008 spolupracujeme se skautským střediskem z jihoněmeckého města Rottenburg - několikrát o nás psaly německé noviny.
  • Pomáháme potřebným, pořádáme hry a soutěže pro děti z našeho města a blízkého okolí - například soutěž v první pomoci.

Hlinečtí skauti rozhodně nezahálejí.
Tábor 2010
"Cílem skautingu je naučit mladé lidi, jak se poctivě žije, a ne, jak se dá životem proklouzávat."


Archiv článků

Jiří Švec: Bez skautingu by byl můj život takovej prázdnej

5. června 2012 v 20:20 | Vlk |  Skautské století
Jiří Švec byl členem oddílu vlčat, která vedl učitel a básník Stanislav Zedníček.

Jako Rychlé šípy

Když byl Junák po vypuknutí II. světové války zlikvidován nacisty, založila skupina bývalých Zedníčkových vlčat čtenářský klub, kde chlapci navázali na předchozí skautskou činnost. Podobné kluby vznikaly po celém Československu. Prostřednictvím časopisu Mladý hlasatel je na dálku organizoval spisovatel Jaroslav Foglar.

I když to bylo za války zakázané, skupina kolem Jiřího Švece jezdila v létě tábořit do přírody. K tomu hochům sloužil stan, který si tajně odnesli ze zapečetěného skautského domova. Na podzim a v zimě pak hráli pro jiné děti loutkové divadlo. Klubovnu měli v dílně otce jednoho z chlapců.

V posledních dnech války v Evropě, kdy začala německá armáda ustupovat z Československa, pomáhali tehdy již dospívající kluci svádět opuštěné koně a snášet do sokolovny pušky a jiné lehčí zbraně - ještě Němcům před očima.


Poválečné nadšení

Po válce si hlinečtí skauti během krátké doby opatřili nové skautské kroje, v nichž se již v červnu zúčastnili velké celostátní tryzny ve vypálené obci Ležáky. Středisko se rozrostlo na rekordních více než 400 členů (před válkou jich mělo necelých 150). Kvalitních a pracovitých vedoucích na zvládnutí nevídaného přílivu nováčků prý bylo dost. Bratr Švec se stal zástupcem vedoucího mladších skautů.

Přestala však stačit kapacita dosavadního skautského domova, junáci se proto museli pustit do stavby nových kluboven. Potřebné finanční prostředky se jim podařilo v časové tísni vybrat během jediného dne!

V rámci střediska fungoval kulturní odbor, jehož součástí bylo i skautské hudební těleso, které objíždělo různé zábavy a vydělávalo tak část peněz na zajištění chodu střediska.

Druhý zákaz

Poválečná euforie z obnovení skautského střediska v Hlinsku netrvala dlouho. V roce 1948 se v Československu ujala moci komunistická strana, která se záhy zasadila o opětovný zákaz skautingu.

Po změně politických poměrů se rozhodl emigrovat nejlepší přítel Jiřího Švece a jeho souputník na junácké stezce Stanislav Bárta. Bratr Švec ho několik dní ukrýval v jedné z nových kluboven a zajistil mu spojení na lidi, s nimiž se chystal přejít přes hranice. Po úspěšném útěku na Západ vstoupil bratr Bárta do francouzské cizinecké legie. Se svým nejlepším přítelem zůstal v písemném kontaktu. "Každej dopis ze zahraničí byl otevřenej, tam řada věcí byla začmáranánejch, nebo von vode mě dostal začmáranejch, víš, to cenzura pracovala," popisuje bratr Švec vzájemnou korespondenci.

Po komunistickém převratu emigroval též Zdeněk Ruprecht, vůdce skautského oddílu, který si bratra Švece vybral za svého zástupce. Ve skautské činnosti neohroženě pokračoval zástupce vedoucího střediska Václav Rosůlek, povoláním zubař z Trhové Kamenice, jenž byl později za svoje působení v Junáku odsouzen k sedmiletému trestu odnětí svobody. Represe se nevyhnuly ani Milanu Hájkovi.

Jiří Švec byl poslán na práci do uhelných dolů. Nevylučuje, že se za něj předtím někdo "přimluvil". Poté následovala dvouletá povinná vojenská služba. Když se vrátil do Hlinska, nedávno vzkvétající skautské středisko již bylo v troskách. Komunisté se snažili izolovat aktivní členy a zabavili Junáku veškerý majetek včetně kluboven.

Naděje trvala dva roky

Na jaře roku 1968 se zdálo, že se českému skautingu blýská po téměř dvacetiletém zákazu na lepší časy. Činnost hlineckého střediska se však naplno rozjela až po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. "Věděli sme, že jdeme do něčeho, co nemůže mít nějakou dlouhou trvanlivost," vzpomíná Jiří Švec. "Ale říkali sme, dokud to trochu pude, tak se s nima budem prát." Aktivních vedoucích však bylo výrazně méně než po válce.

Oddíly neměly pořádné zázemí. Skautky se setkávaly v pionýrském domě. Jiný dívčí oddíl pořádal schůze v klubovně rybářů. Někteří členové se scházeli ve stavebním podniku, jehož ředitelem byl vedoucí střediska Bohuslav Růžička. Středisko se rovněž potýkalo s nedostatkem táborového vybavení.

Na konci 60. let musel dosavadní skautský domov ustoupit plánovanému rozšíření zimního stadionu. Město souhlasilo s tím, že si skauti dům sami rozeberou a materiál použijí na výstavbu nové základny ve svahu nad sportovním areálem. Než stačili junáci své dílo dokončit, byl Junák opět zakázán a jeho majetek zkonfiskován.

Další dlouhé čekání

V době, kdy byl Junák potřetí zakázán, bratru Švecovi hrozilo, že bude pro svoji skautskou angažovanost vyhozen ze zaměstnání, k čemuž naštěstí nedošlo. Pracoval v kožešnické firmě Kara jako vedoucí plánování.

Nemohlo hlinecké středisko pokračovat tajně nebo pod hlavičkou jiné organizace? Podle J. Švece by to bylo velmi obtížné, jelikož se v Hlinsku všichni moc dobře znali. Na druhou stranu v ještě menší Skutči se to skautům podařilo. Hlinečtí se podle něj nesnažili tak usilovně vzdorovat nepříznivému osudu. Je však těžké někomu něco vyčítat. Po roce 1970 v Hlinsku tajně fungovala jen jedna družina.

Do třetice všeho dobrého

Poslední obnovení Junáka přišlo koncem roku 1989. Hlinecké středisko obnovovali v podstatě stejní lidé jako v letech 1945 a 1968. "V osmdesátým devátým už nám bylo šedesát, sedmdesát a víc," říká bratr Švec. Řada dobrých vedoucích se tohoto okamžiku již nedožila.

První schůzi svolal Jiří Švec z pozice místopředsedy okresní rady Junáka, kterou fakticky nikdo nezrušil. Přiznává, že zpočátku měl vážné pochybnosti, jestli si vůbec mohou dovolit děti do něčeho lákat. První tábory, které se odehrávaly v režii mladší generace vedoucích, se mu nezdály příliš skautské. "Taky klubovny nevypadaly vůbec skautsky, já sem se tam styděl někoho přivýst," dodává bratr Švec, který na prvních porevolučních táborech získal přezdívku Multi, protože tam jezdil s vozidlem lidově zvaným multikára. Sice se mu úroveň hlineckého skautingu v 90. letech nezamlouvala, ale říkal si, že je pořád lepší, když se dělá aspoň něco. Situace se pak podle něj postupně zlepšovala.

"Kdyby mně nedal nic, tak bych to nedělal dodneška," odpověděl Jiří Švec na otázku, co mu skauting dal. Díky skautingu našel řadu dobrých kamarádů, důležité pro něj bylo i vědomí, že dělá něco pro někoho. Bez skautingu by mu jeho život připadal prázdný.

Nutno dodat, že málokdo vykonal pro naše středisko tolik užitečné práce jako bratr Multi.

Dle rozhovoru z 27.12.2008 připravil Vlk

Fotografie, úryvky rozhovoru a rozšířená verze příběhu pamětníka jsou k dispozici na webu Skautského století.


Související články:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.