Junák Hlinsko - aktuální informace o činnosti našeho skautského střediska najdete na webu hlinsko.skauting.cz



Shrnutí naší činnosti


  • Máme party kluků od 11 do 15 let, které se schází jednou týdně.
  • Rádi sportujeme, podnikáme výpravy za poznáním a každý rok se těšíme na letní tábor. Na táboře bydlíme ve stanech, zdoláváme lanové překážky, střílíme z luku, hrajeme lakros a zažijeme nejedno dobrodružství.
  • Již od roku 2008 spolupracujeme se skautským střediskem z jihoněmeckého města Rottenburg - několikrát o nás psaly německé noviny.
  • Pomáháme potřebným, pořádáme hry a soutěže pro děti z našeho města a blízkého okolí - například soutěž v první pomoci.

"Cílem skautingu je naučit mladé lidi, jak se poctivě žije, a ne, jak se dá životem proklouzávat."


Archiv článků

Vzpomínky na Rumunsko I.-V. (srpen 2005)

21. června 2007 v 15:26 | Vlk |  Kronika

Vzpomínky na Rumunsko I.: Jak to všechno začalo

Mnozí z Vás se jistě doslechli či jinou cestou dozvěděli, že se tři členové našeho oddílu, Rabín, Ove a já, letos v srpnu vydali vstříc dobrodružství do rumunských hor. Od tohoto podniku nás neodradili ani naši rodičové přednáškami o tom, kolik se tam pohybuje hladových lidožravých medvědů či band krvelačných hrdlořezů, kteří přepadávají turisty.

Ale vezměme to všechno hezky po pořádku. První impuls vyšel od Rabína:
Od: Kamil Ruzicka
Komu: Boban, Šplhoun, Ove, Vašek, Švestka, Pytlas, Vlk
Předmět: vandr v lete
Datum: 4.2. 2005, 20:16

Nazdar vážení páni,

omlouvám se za hromadný email, kteréžto také nenávidím, ale nejsem nějak s to vám napsat nějak jednotlivě.
Otázka je zásadní: kdo, kdy, kam, na jak dlouho v létě.
Kdo DOOPRAVDY chcete, tak se mi ozvěte, budeme pak moci diskutovat dál.
Kdy: klíčové, chce to už teď stanovit termín, proto píšu. Předběžně bych navrhoval dva první srpnové termíny, ale sám se celkem můžu přizpůsobit (na mne to moc neleží).
Kam: ze strany Venóše je tlak na Rumunsko, jemuž se docela ochotně poddávám a byl by nejspíš preferenční (osobně se mi na Slovensko nebo po krajích českých moc nechce). Můžeme taky diskutovat o Polsku, Srbsku, či něčem originálním, což mě zatím nenapadlo.
Jak dlouho: vyhovovalo by cca 10 dnů?
Vzkaz Švestkovi: kdy se na to petrkovské poustevničení konečně vykašleš a pojedeš? Bobanovi: tak co, pochlapíš se? Venóšovi: využiješ přízně überbossa ve volbě dovolené v příhodnější čas?

Tak pište. Nejlepší už se rozhodovat, kam přímo jet.
Kamil

Na tento mail jsme kladně odpověděli dva, já a Ove. Když Rabín přijel na návštěvu své rodné vlasti, sešli jsme se v předvečer konání okresního kola Svojsíkova závodu ke krátké poradě. Tam jsme dohodli termín - 4.-13. 8. 2005, o čemž jsme pak velice konstruktivně komunikovali po mailu. Výsledkem této diskuse bylo převedení datumu odjezdu do francouzského revolučního kalendáře. Vyrážíme 17. THERMIDORu r. 213.

Vzpomínky na Rumunsko II.: Jaká byla cesta tam?

Náš triumvirát opustil rodné Hlinsko v 15:00 SEČ. Vlakem jsme se dopravili do Brna, kde jsme nejprve museli sehnat kartuši k hořáku, který jsme si půjčili od Vaška. Čekání na odjezd jsme si chtěli zkrátit partičkou mariáše v přilehlé hospůdce. Hospodská na nás však vyjela: "Tady mi hrát nebudete!" Autobus měl "sekeru" přes půl hodiny, zabavili jsme se četbou novin. Při nakládání zavazadel jsme zjistili, že oba řidiči jsou rumunské národnosti a jen jeden z nich umí trošku anglicky. Autobus byl už z Prahy téměř plný a nepodařilo se nám najít tři místa u sebe, proto jsme se rozptýlili po celém autobuse. Já jsem měl o zábavu postaráno díky Rabínově lušťovce, Rabín po očku sledoval rumunské filmy promítané řidiči. Odposlouchal z nich velmi důležitá slovíčka "sus" (nahoře) a "žos" (dole), která se nám později několikrát hodila. Ovemu, který seděl vepředu se "zvedal kufr" z jednoho z řidičů, který vypaloval jednu cigaretu za druhou.
Do cílové stanice Arad jsme dorazili časně ráno a ihned vyhledali nádraží. Zde se Ove plynulou angličtinou jedné drážní pracovnice zeptal na odjezd vlaku do Fiadu, já u toho jen tak okouněl a přitakával. V nádražní směnárně jsme pak vyměnili eura za lei. Rázem se z nás stali milionáři. Např. Ove za 60 euro obdržel přes 2 miliony lei. Po osmé hodině jsme nasedli do rumunského vlaku, před námi bylo ještě celodenní trmácení. Fiad, kam jsme měli namířeno, se nachází v severní části Rumunska, v Západních Karpatech. Velmi často kolem nás procházeli překupníčci s různými cetkami, nápoji či jablíčky. Přestupovali jsme a následně asi tři hodiny čekali v jedné menší stanici. Kolem 18. hod. jsme se vydali na poslední štaci. Pořád jsme se ptali místní dívky, v kolik tam budeme. Zeptali jsme se taky, jak se řekne "Prší." - "Plowa." Po půl hodině jsme vystoupili, ne však ve Fiadu, nýbrž o stanici dříve. Ale o prvních krůčcích v podhůří karpatského pohoří Tibles se rozepíšu až příště.

Vzpomínky na Rumunsko III.: "Nichts probleme!"

V pátek 5. srpna večer jsme se ohlédli za odjíždějícím vlakem a zamysleli se co dál. Naše první kroky vedly k blízkému seníku, který se Rabínovi zamlouval jako dobré útočiště pro přenocování. Já jsem sice váhal a seníku zpočátku nedůvěřoval, ale v dálce blikající blesky a Rabínova slova: "lepší děravej seník než pevnej igelit" mě docela rychle přesvědčily. Sotva jsme se vyšplhali nahoru, pověsili jsme pod děravou střechu Rabínův igelit a přerovnali kupu sena k obrazu svému. Před usnutím jsme ještě vzpomínali na rady, které nám před cestou dávali rodiče - např. ať nevstupujeme na cizí pozemky, nebo ať si všechny věci raději na noc pověsíme na strom, aby na ně nemohli medvědi. První noc jsme tedy strávili v bezpečí seníku.
V soboru ráno jsme se vydali hned na cestu. Při prvním setkání s domorodci jsme mohli uplatnit několik základních slovíček a frází, které jsme se byli naučili ještě ve vlaku. Nejfrekventovanější z nich bylo "Buna ziwa!" ("Dobrý den!"). Již po několika stech metrech nás zastavil dobrosrdečný muž a otázal se nás: "Kam máte namířeno?" (samozřejmě rumunsky). Rabín k němu přistoupil blíže a snažil se s ním domluvit znakovou řečí. Z Rumunovi gestikulace jsme vyrozuměli, že jdeme blbě, což naše nepříliš podrobná a nepřesná mapa nemohla ani potvrdit, ani vyvrátit. I dali jsme na jeho rady, vrátili se o kus zpět a pokračovali po asfaltce. Směřovali jsme jistě do Fiadu, což nám potvrzovaly kamenné mezníky podél silnice. Vtom se z podmračené oblohy spustil vytrvalý déšť, před nímž jsme se schovali v záhadném dřevěném přístřešku. Zde jsme posnídali a při vaření čaje poprvé vyzkoušeli plynový vařič.
Jakmile se mračna trochu protrhala, vykročili jsme opět směrem k hlavnímu cíli naší výpravy, k hoře zvané Tibles (1842 m). Neušli jsme příliš daleko, když před námi zastavili dva převozníci dřeva s koňskými spřeženími, že nás prý kousek svezou. Svezli nás opravdu jen kousek - k blízkému pohostinství. Mysleli jsme, že si zajeli na "jedno", ale oni se stále neměli k odjezdu. Po delší době jsme uhodili na jednoho z nich: "My ..." ukázali jsme prsty chůzi "... pe žos (=pěšky)." "Nu, nu, nu!" nechtěl to připustit a ukázal na koně. "Una sekunda," řekl nám, jak dlouho máme ještě počkat a šel pro další pivo. Svoje odhodlání odejít jsme ještě několikrát opakovali, do čehož se vložil místní štamgasta, který uměl asi pět slovíček anglicky, nezapomenutelnou hláškou "Nichts probleme, nichts probleme." Přijeli sem totiž policajti a on se nás snažil chlácholit, že se nic neděje. "Fajr in padure (=oheň v lese)," pokračoval anglicko-rumunsky. "Nichts probleme." Nakonec se oba převozníci přeci jen odhodlali k odjezdu. Naše radost netrvala dlouho. Po sto metrech jízdy zaparkovali u dalšího pohostinství. Přes anglicky mluvícího tlumočníka jsme jim dali ultimátum: Když do 20 minut nepřijdou, tak odejdeme. Štamgasta, který nás předtím chlácholil, nám mezitím ukázal, co všechno pozřel ráno k snídani. Před vypršením lhůty se skutečně objevil jeden z převozníků a pobídl koně kupředu. Krajina se míhala kolem nás a my se pokoušeli o konverzaci dle průvodce. "Jaké je dnes počasí?" "Jaká je Vaše adresa?" Takové a jiné "užitečné" fráze jsme dávali k lepšímu, zatímco on si ťukal na čelo. Když jsme vyčerpali slovní zásobu, zpívali jsme si lidovky - my jemu česky on nám rumunsky.

Vzpomínky na Rumunsko IV.: "Vzhůru na Tibleş!"

Projížďka na voze taženém koňmi byla skutečně silným zážitkem, o jakém se nám ani nesnilo. Náš převozník byl velmi přátelský, ale stále jsme nevěděli, jak se jmenuje. Několikrát jsme se mu všichni představili a ukázali na něj. Vůbec netušil, která bije. Zachránila nás až brožurka s "užitečnými frázemi". Konečně pochopil, zasmál se a odpověděl: "Roman." Po další sadě písniček jsme zastavili u samoty, která byla zařízena jako občerstvovací stanice. Rabín tu prohodil několik maďarských slovíček s maďarským Rumunem Gyorgyem. Byla s ním celkem zábava. Na papír jsme mu napsali, jak se jmenujeme - nejvíc se mu líbilo Oveho jméno Zdeněk. "Eště by to chtělo trochu umět psát," utrousil Ove česky, když nám cosi psal tempem dvě písmena za minutu. Gyorgyj si asi myslel, že ho Ove chválí a dobrácky se na něj usmál.
Po krátkém odpočinku Roman znovu zapřáhl koně. Za okamžik k nám přistoupila žena s dítětem. Uměla trošku německy, což byl tady v horách docela div. Vyptávali jsme se, jaké bude počasí atp. Kuriózní je, že mojí lámané němčině rozuměla lépe než Rabínově plynulé. Po chvilce konverzace nám sdělila, že dál už musíme "zu Fuß", tedy "[pe žos]". Poděkovali jsme Romanovi za jeho služby, rozloučili se i s jeho známou a počali stoupat k hoře zvané Tibleş. Minuli jsme ještě několik chalup, většinou se nás jen zeptali, odkud jsme a většinou si nás pletli s Francouzi. Rabín s Ovem mi pak vyhrožovali odpáráním holandské vlaječky z mého rukávu, která domorodce mohla mást. Tyto výhružky Rabín podpořil otevřením kapesní kudly. Navečer se našim zrakům zjevila rozlehlá louka a na ní polorozpadlá dřevěná chatrč. Ale "lepší děravá chatrč než pevnej igelit". O pravdivosti těchto slov jsme se měli přesvědčit již následujícího dne. K večeři jsme si pochutnali na těstovinách se špagetkou.
V sobotu se probouzíme do deštivého dne. Není příliš radno vycházet, po snídani se tedy pouštíme do mariáše a chvílemi si doplňujeme rumunskou slovní zásobu. Jenže déšť ne a ne ustat. V chatrném přístřešku, který jsme již večer vylepšili zavěšením igelitu pod střechu nám nic nechybí. Válet se na karimatce a u toho hrát karty naštěstí zvládneme a výraznější pohyb hold oželíme, jsme přece chlapi! Je už odpoledne a pořád "plowa", tj. "prší". Navzdory tomu máme dobrou náladu a věříme v příznivý obrat. Přichází kolem třetí hodiny. V mžiku se rozhodujeme pro odchod. Stoupáme výš a výš, cesta je stále strmější. Chvíli dokonce jdeme po značce (!!), která však náhle končí kdesi ve vysokém vodopádu. Narážíme na kyselku, pro kterou nejvíce Ove nachází slova obdivu, ale čepujeme všichni. Stezka je po celé šíři poseta kameny, úhel stoupání opravdu strmý, v dáli mlha, ale neprší. Pot se z nás jen řine, Rabín "funí" jak lokomotiva. Několikrát se nám stává, že je cesta slepá, náhle končí a dál jen houština. Pokaždé se vracíme a volíme jiný směr, kde tušíme vrchol Tibleş. Po jednom zvláště náročném výstupu se nám už ale nechce sestupovat a ztratit tak pracně vydřené metry nadmořské výšky a dereme se dále terénem vzhůru. Vycházíme z jednoduché úvahy: Pokud půjdeme pořád nahoru, musíme se na vrchol dostat. Ale zkuste si někdy jít s plným báglem pár hodin do strmého "krpálu". Balíme to někdy po šesté hodině a chystáme si přístřešek a večeři - rýži s vepřovou konzervou COOP. "Ňam, ňam!" Konečně jsem se zbavil konzervy, která byla terčem posměchu.

Vzpomínky na Rumunsko V.: "35 hodin uvězněni pod igelitem"

V sobotu 6. srpna večer se vše zdálo krásné. Jasnou oblohu pokrývaly tisíce třpytivých hvězd, uléhali jsme tedy v dobrém rozpoložení. Mohli jsme se nacházet ve výšce kolem 1200 metrů. Probuzení nárazy dešťových kapek do našeho igelitového přístřešku však nebylo vůbec povzbudivé. Všude kolem nás mlha a nepříjemnou atmosféru dotvářely poryvy větru. Oddalujeme budíček a převalujeme se ve spacáku. Snídáme několik soust a domlouváme se, že nemá smysl trmácet se v dešti. Čekáme tedy, až přestane pršet. A ono ne a ne a ne! Včera dopoledne nám bylo hej. Leželi jsme v dřevěné chatrči a hráli mariáš. Jenže pod igelitem uvázaným za kus klády je těsno. Člověk si nemůže ani pořádně sednout. Abychom si spravili náladu, zpíváme písničky a následně hrajeme několik slovních her. Pořád "plowa şi plowa", v přístřešku se tvoří kaluže vody. K obědu si vaříme Oveho vydatnou polévku, která nás zahřála nejen u srdce, ale i v žaludku. A stále zataženo a oblačno, ani náznak zlepšení. Probouzí se v nás obava, že nám proprší celý den. Tibleş je totiž první pohoří, které vystupuje do místní krajiny po dlouhém pásu nížin. Všechna mračna se o něj proto logicky zarazí, část oblačnosti pohltí a zbytek pustí dál, aby si i turisté (podle M. Nevrlého velmi žertovné slovo) v jiných pohořích "užili".
Odpoledne pokračuje stejná otrava. Vymýšlíme si různou zábavu, ale už nás nic moc netěší. Zkouším si na chvíli zdřímnout a opravdu se mi to několikrát daří. Můj spacák nasává stále více vody, rozhodně si nemůžu stěžovat, že bych se potil horkem. Pojednou konečně kapky přestávají dopadat na plochu igelitu. Ihned vylézáme a protahujeme rozlámaná těla. Chvíle naděje však trvá velmi krátce, asi pět minut. Další salva životně důležité kapaliny nás zahání zpět. Podobně krátká naděje přichází ještě dvakrát. A pak už nic. Jak dlouho to může trvat? Není přeci možné, abychom zde byli uvězněni věčně! Snad. S podobným líčením bych mohl pokračovat. Možná si říkáte, že to není zrovna moc akční, ale věřte mi, že toho dne se doopravdy nic zajímavého, či snad dokonce dobrodružného nestalo. Vysloví-li se spojení rumunské hory, první asociací u mnohých je "nebezpečí", místo, kde se "něco děje". A my přitom nečinně leželi skoro bez hnutí několik desítek hodin na jednom místě. Proč si stěžuju? Copak bych radši potkával na každém kroku medvědy a bandy vrahounů. To ne, ale k tomu, abych se celý den válel pod igelitem přece nemusím jezdit do Rumunska.
Po dni přichází noc a ujímá se své vlády. Noc na kterou snad nikdy nezapomenu. Z celodenního nicnedělání a odpočívání se mi vůbec nechtělo spát. Ne že se mi nechtělo spát, ono to nešlo. Spacák "durch" mokrý, hrozná "kosa". V noci pro jistotu polykám dva paraleny a lehce na několik minut usínám až před svítáním. Moji společníci na tom nebyli o mnoho lépe. Na vlastní kůži jsme si zkusili, co to znamená "probdít celou noc". V pondělí ráno nám bylo blbě, důvod k radosti se přesto našel - přestalo pršet. Okamžitě vše balíme. Celí otrávení dešťovou horou Tibleş rezignujeme na dobývání jejího vrcholu. Sestupujeme dolů po stejné trase, kudy jsme se drápali vzhůru. Někdo možná namítne, že to bylo zbabělé, že jsme to vzdali předčasně. Takový člověk ať si sám zkusí moknout 35 hodin pod igelitem a teprve poté nechť vynáší podobné soudy. Každopádně je to dobrý námět na novou roverskou zkoušku...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.